Cestopis ze srdce Himalájí  aneb  jak jsme vyjeli

se sajdkárou a vozíkem na nejvyšší průsmyk světa
 


Toto je příběh vozíčkářky Jany, která až do svých 23 let byla profesionální  házenkářkou. Pak přišel úraz při házené, beznaděj a nové  nastavování životních priorit. Pro aktivního člověka jako je ona věc nadmíru obtížná. 


Poté co se člověk octne na vozíku, je jeho první starostí si obstarat slušný  invalidní vozík, pak auto na ruční ovládání, aby se dalo dojet do práce a do krámu, a pro ty adrenalinové vozíčkáře dalším hejblátkem do rodiny bývá čtyřkolka – pomůže zažít pocit volnosti v přírodě a pohybu tam, kde se normálně s vozíkem nebo autem nedostanete. Také Jana Fesslová jezdí se svým manželem Pepou na čtyřkolkách a užívají si krásných terénů v okolí Českých Budějovic, kde také bydlí.


Aby se ze svého handicapu a z toho, že nemůže chodit, nezbláznila, rozhodla se dál sportovat a vyhrávat paralympiády po celém světě, a také cestovat. Jak sama říká, začala cestovat až poté, co se dostala na vozík. Navštívila Kubu, Jižní Ameriku, několikrát Čínu a letos si připočte k dobru také dvakrát Indii.


Na jaře letošního roku Jana společně se zdravými kamarády Radkem a Bárou Krieglerovými založili občanské sdružení MC Outdoors Riders, které  si klade za cíl integrovat hendikepované mezi zdravé motorkáře s využitím speciálně upravených sajdkár – další hejblátko, které pomáhá zdravotně postiženým lidem zažít cestování na motorce, a které se způsobem řízení blíží více čtyřkolce než solo motocyklu. Oproti čtyřkolce sajdkára nabízí navíc vyšší maximální rychlost , větší stabilitu a např. v Indii čtyřkolka nebyla vůbec dostupná. 

A aby toho nebylo málo, po loňské cestě do Maroka, kdy Radek MC Outdoors s vozíčkářem Zdeňkem Krupičkou ujeli 10 000 km v rámci expedice Sidecar Ride 2008, a navštívili taková místa jako je Casablanca, Ait Beinhadou, Merzouga a poušť Saharu, vymysleli Jana a Radek pokračování sajdkárových expedic a rovnou další šílenost – výjezd na nejvyšší průsmyk světa Khardung La (5602 m.n.m.) v indických Himalájích s motocyklem Royal Enfield a sajdou Rocket.


Na veletrhu Holiday World se Radek MC Outdoors setkal s  Honzou Rajbas Odehnalem, který nabídl, že zajistí pronájem sajdkáru v Indii, a že pokud sajda nebude zdržovat zbytek výpravy, může být také součástí jeho motorkářské dovolené, kterou pravidelně organizuje v Himalájích (Himalayo Enfieldmo).  S tím oba cestovatelé nadšeně souhlasili neboť teprve pak když jede jeden nebo dva vozíčkáři a zbytek zdraví motorkáři, dá se hovořit o integraci  v pravém slova smyslu.


Expedice byla oficiálně představena tisku a veřejnosti na tiskové konferenci ve středu 22.7.2009 v 9.30 hod. v salonku hotelu Malý pivovar v Českých Budějovicích, které se mimo dvou desítek novinářů, zástupců rádií a regionální televizní agentury, zúčastnili i vzácní hosté Mgr. Jiří Zimola – hejtman jihočeského kraje a zástupkyně hlavního sponzora společnosti Astorie a.s. paní Dagmar Nekudová.

Pan Zimola převzal záštitu nad konáním expedice Blue Land 2009, předal sdružení šek na 10tis.Kč, a vybavil Janu termolahví, kterou po návratu a dosažení nejvyššího sjízdného průsmyku světa společně nabídli do aukce. Vše bylo připraveno v režii Jany Holoubkové, manažerky Press Klubu Syndikátu Jihočeských Novinářů, která také zorganizovala nákup DVD Himalayo Enfieldmo pro novináře,  a prostředky takto získané byly předány našemu sdružení jako sponzorský dar pro expedici Blue Land 2009.


Hned v úvodu bychom rádi poděkovali partnerům expedice, kteří nás podpořili: Astorie a.s., Geneze, Jihočeský kraj – hejtman Mgr. Jiří Zimola, Turkish Airlines, CK Rajbas, Car Club,  MC Outdoors Agency, Lékárna supermarketu Terno, Press klub Syndikátu Jihočeských Novinářů, MotoClassic, Mr.Lafleur – Mandarin Oriental, Austrian Chauffeur Limousines, Otto Bock, Petr Hřib Adámek.



V sobotu 25.7.2009 v 13.00 hod. jsme se sešli  na letišti v Ruzyni s partou dalších devíti dobrodruhů a průvodcem CK Rajbas Laďou Lazarem, a letadlem Turkish Airlines vyrazili přes Istanbul do Dillí. Vypadali jsme jako když pašujeme kontraband – měli jsme 70 kg nadváhy na 2 osoby – rozhodli jsme se naši expedici nazvat Blue Land 2009 podle stejnojmenného občanského sdružení, které pomáhá dětem v Kargyaku v himalájském Zanskaru a které vede Gabriela Lágnerová. No, a dětem do Kargyaku jsme vezli dary, které pro ně získala Gábina, a které jsme předali české ambasádě v Dillí k další přepravě.


V náručí Indie – expedice začíná


Po přistání v Dillí (lety celkem zabraly cca 10 hod. i s přestupem), jsme začali prožívat první kulturní šok. Ráno ve čtyři vedro jako v peci, taxikář neustále troubí a problikává auta i když stojíme -  prostě předvádí jak se u nich jezdí (neprozřetelně jsem prozradil, že také vozím hosty z letiště u české společnosti Austrian Chauffeur Limousines…), Jana chce zastavovat u prvního venku spícího člověka a fotit, za pár minut si uvědomujeme, že na ulici spí snad všichni, zelináři na jejich vozících, autobusák si vyndá matraci a ulehne u dálnice, a že tam s lidmi spí i krávy, psi a jiná havěť. V kombinaci s vedrem, všudypřítomných pachem moči a neskutečným nepořádkem – něco jako smetiště – se ocitáme na Main Bazaar v centru Dillí.

Trávíme den v bezprostředním okolí hotelu Vivek, i když máme plány jak budeme poznávat památky Dillí, úmorné vedro naše plány hatí, spokojujeme se s vyfocením nejbližší lékárny pro Jany kamarádku a vyhledáváme útulné zátiší hotelu Metropolitan. Ten má jednu vymoženost – mají pivo.

Ovšem když si ho chceme dát dole v klimatizovaném baru, odvětí nám  obsluha , že tady ne, že musíme na střechu. Což by nebyl až tak velký problém – 2 patra nahoru vyjedeme jako nic – jenže oni tady prostě nemají výtah. Schodiště je příkré a úzké a na střechu je to asi 50 schodů.

Jenže pivo a zbytek party je nahoře a tak se nedá nic dělat – Jana nevěříce místním svalnatcům rachitické postavy s díky jejich pomoc odmítá, a vydává se nahoru pomocí svých silných paží. Indové nevěří a oceňují její výkon hlasitým potleskem, také kluci jsou překvapeni, že se Jana sama dostala nahoru. Na střeše je snesitelněji  a my si užíváme zbytku odpoledne ve společnosti devíti kolegů motorkářů a takových indických značek jako je KingFisher nebo 10000. Cesta zpátky je již jednoduchá – dolů to jde samo, a já Janě přistavuji vozík pod schody a jdeme zpátky do hotelu.

Kapitolkou samou pro sebe je cesta taxíkem od hotelu na vlakové nádraží. Celé to trvá asi půl až třičtvrtě hodiny, za kteroužto dobu se přesunujeme jen o několik málo kilometrů. Jana sedí vepředu nalevo vedle řidiče – je to malá dodávčička, do které chtějí narvat asi 7 lidí. My se tam stěží vlezeme tři, i když zavazadla máme hozeny na střeše a nedbale přivázány provázkem.

Do Kalky se přesunujeme druhou noc vlakem – tříhodinové čekání ve vedru na nádraží kde posedává a pospává milión Indů je nesnesitelné, a vysvobozuje nás až klimatizovaný vagón. V Kalce už na nás čekají motorky, sundáváme je z náklaďáku a vyrážíme zdolávat první kilometry. Naštěstí vozík padne na zadní nosič sajdkáru jako hrnec na prdel, dokonce ho nemusíme uvazovat, stačí pojistka jeden gumicuk. Chlapi nám pomáhají vézt dva bágly, aby nám odlehčili do těžkého terénu. Celý den je pořádné vedro, které se lépe snáší, když jedeme, nebo vyjíždíme do vysokohorských partií.

V Kalce na první křižovatce ztrácíme Dana – od té doby se mu říká Stopař - v klidu nás dojíždí na hotel v deset večer. Naše výprava se rozšířila o 2 indické mechaniky – Vinod a Sonu se starají o blaho našich motorek. Projíždíme zeleným podhůřím Himalájí a jízdu si s Janou skvěle užíváme – Jana je nadšená a pomáhá vyvažovat – můžeme si dovolit jet ostřeji  – v kombinaci s nádhernými výhledy na zalesněné zelené kopce a milióny zatáček si připadáme jako v motorkářském ráji. 

Poté co sajdkárové  kolo hupslo přes upadlý okraj silnice a pod ním byl sráz 100 metrů, mne Jirka upozorňuje, že bude lépe korigovat řízení a jezdit více ve středu vozovky – což v praxi znamená, že díky nevalné šířce indických silnic jsem polovinu zbývající cesty projel v protisměru. První den projíždíme zajímavé lázeňské město Shimla, které je i správním městem Himalčapradeše (6 mil.obyvatel).

Proslulo zejména za nadvlády Britů, kteří si jej vybrali za hlavní letní město Indie – není divu, teploty jsou zde ve stínu stromů a vyšší nadmořské výšce přeci jen o něco snesitelnější. Shimla se rozkládá na 12 km dlouhém hřebenu s několika vrcholky.


První technické závady nám dělají starosti

 

Další den již začíná  pravý motorkářský adrenalin – celé ráno prší hustý deštík – něco jako ve válečných filmech z Vietnamu – subtropy nám ukazují svoji mokrou tvář. Cesta z vesnice Tatapani proslulé sirnatými lázněmi, do Sarahanu vede údolím řeky Satluj, a my se v dešti prodíráme blátivými zatáčkami podél stametrových srázů, na jejichž dně burácí řeka s průtokem 500 mł/s, délkou toku 1500 km a plochou povodí 395 000 km.

Aby nás sajda silně táhnoucí doleva nestáhla do propasti, sedá si za mne jeden z mechaniků – Sonu, který nám ukazuje další tvář Indie. Jede s námi na porouchané sajdě, kde nám každou chvíli hrozí pád do údolí, na hlavě má igelitku a je oblečen do tesilových kalhot a košile, a uprostřed deště si začíná zpívat – je šťastný. Sonu je Dilli driver – nikdy nebyl dál než ve svém městě a výpravy s námi si řádsky užívá. 


Protože už tady nás zradil tlumič sajdkáry, zpevňujeme ho na dalším check pointu tak, že ho více stlačíme a přišroubujeme do jiných děr. Zároveň se vydáváme do Excelent Auto Parts vyrobit náhradní. Mechanici nám jen suše oznámili, že náhradní díl není a nebude, a tak jsme jim pod vedením Hřiba ukázali, co dovedou vymyslet chytré české hlavy.

Mechanici nevěří, když beru kus jeklu a nutím je vyrábět nový tlumič. Svářeč v dílně ještě obětoval své železné kladívko, jehož rukojeť byla udělána přesně z toho průměru trubky, který jsme potřebovali, a tak po navaření dvou čtyřcentimetrových kusů trubky na jekl byť trošku nakřivo nám vzniká bezvadná náhražka tlumiče. Zatím ji jenom hážeme do sajdy – co kdyby ten tlumič přece jenom nevydržel….



U mostu , kde opravujeme provizorně  sajdu, vzniká zajímavá dopravní situace.Most kompletně ucpou 2 náklaďáky, jeepy se narvou před něj a začíná handrkovaná kdo z koho. Jsme u  hlavní silnice směr Manali, ale podle toho tankodromu co na silnici je, se to moc nepozná. Každý řidič má svého vyjednávače a po 20 min. vzrušených debat a složitém vycouvávání vzniklé kolony, se daří cestu uvolnit. 

Jdeme se najíst do místní  putyky 4.cenové skupiny – vypadá to nevábně,všude jsou mouchy, placky připravují na zrezavělém jednovařiči – těsto se hodí na plamen na 5 sekund, pak se obrátí rukou a  opálí i z druhé strany, a placka čapátí je hotova. Výhodou je, že vám zeleninu sabži i další jídla připravují na objednávku z čerstvých potravin, nevýhoda, že se na každé jídlo musí čekat – podle šikovnosti kuchaře a číšníka v jednom od 15 min. do 1,5 hod. Pak už vypěníte, jdete to reklamovat, a oni vám přinesou něco úplně jiného než jste si objednali (čtyřhvězda v Batote). Navíc se klidně ráno dožadují zaplacení jídla co nedonesli atd.atd. O poutavé historky tohoto typu není v Indii rozhodně žádná nouze.

Ten den směřujeme dále podél proudu řeky Satluj a cesta se zařezává do skal a kroutí nad řekou jako neposedná stonožka. Při výjezdu do Sarahanu – sídla bhúšarských rádžů - sajda nestačí do prudkého kopce, my se zastavíme a pomalu začínáme klouzat po kamení zpátky – po 2 metrech nás zastavuje skála, sjíždíme zpátky dolů a napodruhé kopeček vyjíždíme.

Klášter v Sarahanu Bhimakali je nádhernou ukázkou indo-tibetské architektury.Podle legendy spravoval Sarahan Banasura, mýtický král démonů. Je zde krásný výhled na horu Shrikhand Mahadev s výškou 5227 m.n.m.. Po místní vegetariánské večeři nás Jirka ohromuje svými zásobami dobrého českého salámu a pořádáme party u nich na pokoji. Ztrestáváme další zásoby alkoholu z domova…



Nad strmými srázy velehor překonáváme závaly řeky Satluj


Další etapa se nese ve znamení  staveb vodních elektráren – míjíme obrovské horské kaňony, které jsou obehnány betonem nově vznikajících přehrad na řece a jejích přítocích. Občas musíme zastavit, protože je před námi zával, a Indové uvolňují cestu bagrem, nebo zával ještě zvětšují odstřelováním skály nad ním. Dravá řeka Satluj v údolí, kolem které se celý den pohybujeme v nekonečných serpentinách, nám připomíná, že Berounka je strašně, ale strašně daleko a rozhodně by tady nešlo soulodit na kánoích.  Dokonce i rafty by měly problém, kde zakotvit a obrovské válce by je prostě mohly semlít na padrť. Už i na Janu dopadá únava, a začíná si pomalu zvykat na pohledy dolů do údolí.


Cesta vede pořád nad srázy řeky Satluj - Indové zde budují velké přehrady, a tak jedeme desítky kilometrů přes rozsáhlá staveniště. Společnost Satluj Jal Vidyut Nigam zde provozuje největší komplex vodních elektráren v Indii - 1500 megawatový Nathpa Jhakri, který je sestaven ze 6 bloků. Pro ilustraci – takhle elektrárnička zásobuje elektřinou území Haryana, Himachal Pradesh, Jammu & Kashmir, Punjab, Rajasthan, Uttar Pradesh, Uttrakahnd, Chandigarh a Delhi – v podstatě od Dillí nahoru celou Indii.


Dalších 412 MW bude produkovat nově stavěný komplex v Rampuru kudy  také projíždíme.Nemáme daleko od zaměstnanců  cementárny, kteří odhazují cement lopatou – vrstva prachu na silnici dosahuje výšek až 10 cm, a my se v pětatřicetistupňovém vedru probíjíme mezi náklaďáky odvážejícími kámen, pumpami, které odčerpávají vodu  a  indickými dělníky, kteří nadšeně zdraví sajdkáru – celé to trvá asi 7 hodin než konečně vyjíždíme z údolí řeky Satluj k místu našeho dnešního nocležiště – vesničce Sangla.

Sangla se nazývá také celé údolí, do kterého jsme odbočili a vystoupali, a které má délku 42 km, a je v nadmořské výšce 2700 m.n.m.. Uprostřed údolí si prodírá cestu dravá řeka Baspa, někdy v hloubkách až přes 900 metrů. Pozoruhodná je také hora Mount Kailash v těsné blízkosti Sangly, o které se říká, že je příbytkem boha Shivy. Svahy hor jsou pokryty kmínovými, chili paprikovými, a pro Indy vzácnými jablkovými sady. Ze Sangly  vede úžasná scénická cesta dále do Chitkulu – poslední vesnici na původní indicko-tibetské obchodní cestě. Odtud je to již jen 4 km pěšky do Nagasthi – poslední indické stanici v horách. Za další horou se již rozprostírá Tibet, a Nagatshi je také poslední místo kam se dostane běžný turista – vstup do Tibetu je tudy zakázán.
 

Sajdkára byla obdivována všude kam jsme přijeli



Dovolím si teď malou odbočku k našemu dopravnímu prostředku – sajdkár byl v Indii zdrojem nekonečného veselí a obdivu. Nikdo tam se sajdou nejezdí, a tak když jsme se s touto pouťovou atrakcí objevili v horách, domorodci přestávali pracovat (to by nebyl až tak velký problém), klevetnice přestávaly klevetit a stály s otevřenou pusou, matky přestávaly kojit, řidiči nás nadšeně zdravili a okolojedoucí holandské turistky nás zastavovaly s prosbou o foto, aby si připomenuly dětství, které strávily v sajdkáře URAL.


V jedné vesničce v horách nám do sajdkáry vlezl celý zástup místních trhovkyň a já jsem se musel omluvit po dvou promo jízdách, že jdu na oběd, a po obědě nenápadně po anglicku zmizet. Jinak bych tam ještě dneska jezdil dokola a vozil místní dámy ve věku mé babičky. Kapitolkou sami pro sebe byli mniši v klášteře Lamayura – tam to nejdřív odzkoušel místní představený, a když to bylo od něj schváleno, mohli do sajdkáry naskákat malí mníškové – kluci ve věku 6 – 10 let – měl jsem jich tam na jednu jízdu sedm. Jinými slovy – nemusíte si pořizovat Ferrari, abyste byli středem zájmu všech (zdravím Vlastu Hájka, který sponzoroval slavnostní zakončení expedice v Caffeterii na Malé Straně) – bohatě vám na to postačí jeden sajdkárový výlet do Indie.


Ještě jednu vychytávku měla naše sajdkára – na tržišti v Dillí jsem koupil a nechal si namontovat hlasitější klakson. Vybral jsem ho tak nějak od oka (respektive od ucha), ale volba to byla dobrá. V Indii se nejezdí podle semaforů, čáry na silnici žádné nejsou a pravidlo silničního provozu číslo jedna je narvat se co nejrychleji do jakéhokoliv volného prostoru na silnici či jejím bezprostředním okolí.

Pravidlem číslo dvě je, že větší vozidlo má vždy přednost. Sólo motorka je hned po chodci v Indii nejohroženější druh… Auta se vyhnou sobě vzájemně, objedou krávu, dají přednost vládnímu vozu nebo policii, ale do motorky to v pohodě naperou – viz pozdější historky ze Srinagaru….


Jediná pomůcka, která  vám jakž takž uvolní cestu je vhodný klakson. Tím se defakto dává na vědomí ostatním řidičům, že se pohybujete v jejich blízkosti – ať už protrubováním pokud předjíždíte, nebo pořádným zvukovým znamením pokud se blížíte k zatáčce za kterou nevidíte, nebo když právě v této zatáčce předjíždíte náklaďák nebo autobus TATA. Se sajdou jsme se do podobných předjížděcích manévrů nepouštěli, ale několikrát se nám stalo, že jsme brzdili v takovém úseku metr naproti autu, které jelo v protisměru. Naštěstí jsme měli náš klakson, který asi patřil k nějakému vládnímu autu, a Indové poslušni jeho zvuku nám vzorně v Ladakhu uvolňovali cestu – dokonce jsme mocně protroubili náklaďáky, a i ty se zařadily zpátky na svou stranu vozovky a uvolnily nám cestu……


Získávání úředního povolení pro vstup do údolí řeky Spiti

 

Ale pojďme zpět k našemu putování.. Ze Sangly opět sjíždíme nekonečnými serpentinami zpátky do údolí k řece, a zastavujeme se u mnicha, který bydlí v domečku u skály a tunelu, a který nám žehná na další cestu – přitom pokuřuje ze svého velkého baleného doutníku stylem, který nám velmi připomíná kuřáky marihuany. Protože jsme si přivstali, za další hodinu jsme již v Rekong Peu – důležitém centru místního regionu.


Rekong Peo je větší vesnice až městečko na úpatí horského masivu Kinnaur Kailash Range – nádherné panoramatické pohledy  vás provázejí na každém kroku – Rekong Peo leží ve výšce 2670 m.n.m. Městečko je vzdáleno 260 km severovýchodně od Shimly a je administrativním centrem oblasti Kinnaur. Stále se nacházíme v indickém státě Himachal Pradesh.

V Rekong Peu podstupujeme martyrium nazvané Application Form for Inner Line Permit – povolení ke vstupu do území, které se nachází v těsné blízkosti čínských hranic a patří mezi nejopuštěnější a nejnádhernější části Indie. Právě zde uchovávají památky, knihy, zvyky a stará moudra buddhisté - původně lidé z Tibetu, který byl změněn k nepoznání  po vpádu Číny do této oblasti. Kláštery v Tabo, Key Gompa a další jsou nositeli kultury, kterou mnozí z nás začali poznávat až prostřednictvím slavného filmu „Sedm let v Tibetu.“

Procedura nazvaná lechtání úřednického šimla začíná fotografováním , ofocováním pasů, uhrazením poplatku ve výši 150 rupií a ujištěním úředníka, že udělá maximum pro co nejhladší průběh celého procesu. Čekání si krátíme pozorování ruchu v městečku – dole pod námi pracují na základech budovy 4 ženy – jejich úkolem je vykopat krumpáčem hlínu, naložit ji do kulatých nádob o průměru 50 cm tvaru umyvadlového (po valašsku tzv. lavór), a odnést na hlavě o 2 patra výš, a tam hlínu vysypat na hromadu vedle budovy.

Źeny pracují monotónně a pravidelně, nahazování lopatou se odehrává v Indii tak, že jedna žena přidržuje lopatu, druhá provazem uvázaným na dolním konci lopaty táhne a tím na ni nahrne zeminu, a první žena ji hodí do nádoby. Pak si náklad pomohou dát na hlavu a  volným krokem odchází z asi 30 kg na hlavě.

Za 2 hodiny otvírají další kancelář, kde hlídkujeme aby nás někdo nepředběhl, nicméně není nám to nic platné, místní a vlivní mají přednost, a tak teprve  po další hodině máme vše za sebou. Z naší strany pro dosažení správného štemplu už více nemůžeme udělat – příslušný ochotný úředník stojí u dveří na správním středisku a snaží se tam protlačit naše pasy a žádosti.

To se mu podařilo až po dalších dvou hodinách, protože místní guvernér, který dorazil kolem 11 hod. s velkou slávou a dokonce se pozdravil osobně i se všemi členy naší skupiny a přeptal se Jany na její zdravotní stav, má na plánu důležité jednání se všemi úředníky, a tak prostý lid musí na svá povolení čekat.

Bylo nám oznámeno, že povolení budou připravena v 1 hod. odpoledne a tak jdeme do čínské restaurace na snídaňo-oběd. Z centra Rekong Pea je to již jen 20 min. ke známému klášteru Kinnaur Kalachakra Celestial Palace Gompa, který je proslaven obrovskou venkovní sochou Budhy.

Já ještě  sháním boty na motorku – po deseti letech mne opustily podrážky na mých Uvexech a tak dávám zavděk zbrusu novými gumovými pohorami za 200 Kč. Bídu Indie dokumentuje náš mechanik Sonu, který se mne ptá, poté co jsme obdrželi povolení a odjíždíme z Rekong Pea, zda si moje zánovní křusky odhozené u krajnice (popelnice  ani koše v Indii prostě nemají…), může s sebou odvézt do Dillí. S úsměvem souhlasím, a v duchu si představuji, jak místní švec podbíjí polorozpadlé Uvexy novou podrážkou,  a Sonu s nimi frajeří na motorce, protože prostě jakékoliv motorkářské oblečení je v Indii díky vysokým teplotám nedostatkové zboží….


Závaly, cestářské rodiny a kyslíku je málo

 

Odjíždíme z Rekong Pea a připadáme si ztraceni uprostřed nedostižných himalájských velikánů – řeku teď máme kdesi vpravo dole v údolí, a my se serpentinami posunujeme po úbočích majestátních kopců jaké jsme předtím nikdy nikde neviděli. Stoupáme již do velkých nadmořských výšek (cca 3500 – 4000 m.n.m.), a tak kamenné kopce nenesou žádné známky života - všude jen skála, kámen, skála, štěrk, prach.
 
Uprostřed toho se vine silnička, která rozhodně není asfaltová – velikost děr a štěrku se odvíjí podle toho jak moc se blížíme k sedlu – tam jako by Indům stavařům již docházely síly, a tak se silnice mění v regulérní tankodrom po kterém se jede krokem. Dnes musíme čekat u čtyř závalů – zdržení není dlouhé, ale v prachu, vedru, obklopeni náklaďáky, není čekání nic příjemného. Jeden bagrista si také nevšímá Ládi, že za ním stojí s motorkou a najíždí do něj i s bagrem – naštěstí se na poslední chvíli podařilo motorku s pomocí více rukou vycouvat o pár metrů zpět, a tak se nic vážného nestalo.

U silnice potkáváme  mnoho cestářských rodin. Žijí tady celé léto, aby pomáhali budovat obrubníky na hranách úzkých cest, které mají zabránit pádu vozidel do údolí a zpevnit okraje vozovek, které jsou vystaveny téměř každodenním závalům a konstantnímu pohybu horniny směrem dolů. Kvádry, které tady ručně betonují místo svodidel, mají velikost 1 x 0,5 m a jsou rozestavěny v dvoumetrových vzdálenostech od sebe. Rodiny, které tady pracují, čítají mnohdy až 10 členů.

Všichni jsou ubytováni pod plachtou ve tvaru áčka, a bydlí, pracují a dělají všechno co k životu patří, v bezprostřední blízkosti silnice. Nikam jinam také jít nemohou – nahoru i dolů, vpředu i vzadu na kilometry daleko je prostě kamení  a skály. U cesty v prachu a špíně vyrůstají i batolata, matky tady kojí a všichni pomáhají se stavbou silnice. Mnohdy jsem si při pohledu na děti roztloukávající kamení kladivem vzpomněl, jak doma nadáváme na to či ono, a jsme nespokojeni s politikou, rodinnou nebo finanční situací….


V pozdním odpoledni se odkláníme od řeky a začínáme stoupat od jejího pravého břehu do vesničky Nako. Cesta tudy je dlouhá a obtížná. Hodiny a hodiny nekonečných serpentin nás přivedou do malé vesničky, která je ovšem turisty, kteří sem přijeli v pronajatých jeepech, hojně okupována, a tak se nedaří najít ubytování na první pokus.

Tento den byl  hodně nebezpečný i pro ostatní účastníky výpravy. Jirka navíc zapomněl, že jezdí vlevo a v jednom nebezpečném úseku se téměř srazil s protijedoucím vozidlem. Odnesl to jenom pádem, ale i ten hodně bolel.

Výhledy na okolní hory jsou úžasné, nakonec se ubytováváme v nedostavěném hotelu, který se ovšem nachází za domkem obehnaným plotem, o kterém nám majitel vzrušeně říká, že toto je Goverment Property (vládní budova), a které je uzamčeno branou kam motorky nemůžou.

Snažíme se argumentovat všemožnými způsoby – nosit zavazadla 50 metrů se nám opravdu nechce. Když začneme vyndávat branku z pantů, majitel nás upozorňuje, že zavolá policii a s noclehem bude utrum, a tak raději podstupujeme nosící martyrium. Máme za sebou těžký den, a tak nám to všechno připadá krapet nesmyslné.

Hotýlek je sice nedostavěný, ale má úžasný výhled na nádherné jezero uprostřed Naka. To také zlákalo Hřiba a Hurtizona k plaveckému pokusu v nadmořské výšce 3800 m.n.m., které po 15 metrech svižných temp končí dýchavičným bojem o záchranu holé kůže. Kyslík tady prostě není ve stejné koncentraci jako doma, a pociťujeme to na každém kroku – neseme zavazadla do 30 metrů vzdáleného hotýlku a musíme odpočívat, vytlačím Janu o pár metrů a nestačím s dechem, nebo popoběhnu pár metrů vedle sajdkáry, která se do kopce nechce rozjet, a musím se vydýchávat ještě minutu po nasednutí… Výška se taky projevuje bolestí hlavy a tak po ránu další den jíme pilule, aby se to srovnalo.

Ten večer máme večeři ve stanu, který je asi 50 metrů vzdálen od hlavního chodníku – opět je to do kopce a Jana se plazí v prachu po zemi a po schodech směr večeře. I když jí mnoho lidí z týmu nabízí pomoc, chce alespoň část cesty zvládnout sama. Pak už jí také dochází dech, a tak závěrečných pár metrů ji vynášíme. Je vidět, že místní indický podnikatel si již zvykl na turistický ruch, a tak ceny jsou nadsazené a jídlo horší než u jiných občerstvoven – sedíme ve stanu, který připomíná ty berberské, a užíváme si exotického sezení i večeře. Cesta zpět je již jednodušší – snášíme Janu i s vozíkem dolů, a po večerní kuřácké a alkoholové (zásoby se tenčí, ale ještě nedošly) siestě na terase jdeme spát.

Je to již týden co jsme na cestách, a navíc se naše těla perou s nadmořskou výškou, a tak další den si dáváme pozdní snídani, a vyrážíme na cestu až v pravé poledne. Při odjezdu nám chybí Stopař – šel si střihnout trek směrem nahoru, chtěl dosáhnout hranice 5000 metrů. Dnes nás čeká dlouhý serpentinový sjezd do dalšího údolí – budeme se příštích pár dnů pohybovat v údolí řeky Spiti.


Nástrahy ledovcových brodů a krásy velehor

 

Ještě ráno před odjezdem vyráží Hřib s Hurtizonem na průzkum – bohužel se vrací s nepořízenou – nepodařilo se jim dojet až ke kritickému místu a tak vyjíždíme plni obav a nadějí. Jedeme v čele kolony a docela svižně, v jedné zatáčce musím prudce na brzdy, a tak raději necháváme kluky předjet a zpomalíme naše tempo. Jana pomáhá v zatáčkách vyvažovat – obzvlášť z kopce, když se náš stroj rozkulí do pořádného tempa, její aktivní způsob jízdy hodně napomáhá při průjezdu náročných serpentin.

Jinak jízda do kopce s plně naloženou sajdkárou a motorkou Enfield je hodně pomalá – většinou se šineme jako šneci, k dobru motorce musíme přiznat, že měla na indických silnicích vždy dostatek síly a byla spolehlivá – jen párkrát jsme museli tlačit nebo běžet vedle sajdy - v 99% případů se vždy dalo najet tak, že to motorka nahoru vydřela bez zastavení. A to i přes kameny, ve štěrku a vodou – klobouk dolů před Enfieldem.

Na cestě z Naka to Tabo začínáme projíždět prvními ledovcovými brody – už ten první je hodně náročný, v některých místech hluboký až 40 centimetrů a dlouhý téměř 10 metrů. Motocykly projíždí jeden po druhém – některé s většími jiné s menšími obtížemi. Mechanici raději napůl motorku tlačí a Sonu sesedá do vody. Pak se pouštíme do přejezdu řeky i my – sajdkáru rozjíždím o něco více, pořádně to cákne a Hřib fotí efektní fotku sajda uprostřed přívalu vody… nicméně statečně si to šineme přes široké koryto řeky, v jednu chvíli to vypadá, že už budeme mít namále, ale Enfield to zvládá a vyjíždíme vítězně na druhém břehu bez ztráty kytičky.


Hned kousek za brodem je kritické místo, kde se již několikrát motorkáři museli otočit, a jet zpátky na cestu do Manali (ještě za Sarahanem), a odtamtud bez projetí Kunzum La napřímo do Lehu. Svah se tady konstantně pohybuje a tak když silnice není, funguje tady jen provizorní lanovka. Naštěstí se zdá, že indická cestářská společnost Himank toto místo již zpevnila, a tak projíždíme bez jakéhokoliv problému. Hurá, jedeme dál podle původního plánu.

Cesta do Tabo je nádherná a vede po úbočích šestitisícovek a my v pohodě dojíždíme do buddhistického kláštera, kde dnes budeme spát. Jana má potíže s dýcháním, ale když si chtěla fouknout, foukačka jí vypadla z ruky. Naštěstí mechanici Vinod a Sonu jedoucí za námi to viděli a foukačku jí přivezli.

Na jedné policejní kontrole nás odchytl fotograf, který si nás fotil do místního plátku. Projíždíme mnoha kontrolními body, které většinou poznáme podle zvednutých závor u cesty nebo že na nás zběsile mává nějaký Ind – obvykle si zapíšou naše SPZ, čísla povolení a pasů, a po pár minutách nás pouští na další cestu. Je vidět, že ve svých úřadovnách také žijí, mnohdy sedíme na jejich kavalcích, někteří jsou přísně úřednický, jiní to berou jako nezbytnou administrativu – jedná se pouze o jakýsi přehled o pohybu cizinců v této oblasti. Podle záznamů je možno dohledat jak a kdy jste se zde pohybovali…

V Tabo panuje úžasná atmosféra – je to jeden z nejstarších a nejzachovalejších buddhistických klášterů tibetského národa. Klášter Tabo je umístěn uprostřed stejnojmenné vesnice s 350 obyvateli, obklopují ho majestátní hory a je postaven v mírně rozšířeném údoli řeky Spiti ve výšce 3050 m.n.m..

 

V Himalájích existuje jenom jeden důležitější klášter – je to Tholing Gompa v Tibetu. Tabo byl vybudován jako centrum učení slavného mnicha a překladatele Lotsavy Rinchena Tsang Pa. Patron Serkong Tsanshap Chhogtul Rinpoche stál za obnovením kulturního významu kláštera v letech 1981 – 1983, kdy byla postavena nová modlitební hala pro jeho svatost XIV. Dalajlámu Tibetu. Klášter uchovává sbírky nesmírné ceny – jedná se o buddhistické svitky, sochy, fresky a malované dlaždice z buddhistického Pantheonu Mahayana.

 

Celý komplex je chráněn indickou vládou. Od roku 996 se toho moc v klášteře nezměnilo – lámové stále praktikují své tantrické modlitby, den jim začíná v 6 ráno a má přesný itinerář. Klášter má 9 chrámů, 23 čortenů (modlitební kaple) a nespočet místností pro mnichy a hosty. Součástí kláštera je i skromná ubytovna, kde tento den spíme – v respektivě jak kdo – já se například budím ve 3 ráno, protože venku řádí smečka psů a pere se a vyje na celé údolí.


Monument v údolí Spiti – buddhistický klášter Key Gompa

 

 

Ráno se všichni scházíme u krámku s nápisem německá pekárna – bagety a koláčky chutnají podobně jako v Evropě, a tak si dáváme kafíčko a užíváme změnu v pestrém indickém jídelníčku. Dnešní etapa nebude dlouhá, jsme na cestě už týden a také se pořád srovnáváme s nadmořskou výškou, která nám komplikuje život. Vyjíždíme z Tabo přes klášter KI GOMPA do druhé nejvýše položené vesnice Kibber - 4060 m.n.m.

 

KEY GOMPA je dalším monumentem zdejšího kraje. Vyjíždíme  k němu z širokého údolí několika serpentinami a ocitáme se na skále, která se mocně tyčí a přehlíží celé údolí z výšky 4 116 metrů, na které je postaven  i vysoký třípatrový tibetský buddhistický klášter. Jana se rozhoduje zůstat dole u krámků, protože architektura stavby se nazývá Pasada styl, a jde v podstatě o vícepatrovou budovu postavenou jako pevnost na nedobytné skále.  Klášter patří mezi největší v regionu a proslul jako univerzita pro mnichy – v roce 1855 zde např. žilo 100 mnichů, kteří se vzdělávali v buddhistickém učení.

Klášter byl v sedmdesátých letech 20. století pobořen ničivým zemětřesením, ale indická vláda jej znovu obnovila. Sbírky zahrnují knihy ze středověku, sochy Budhy v pozici Dhyana a mnoho nádherných nástěnných maleb. Exotické místo a červené hábity mnichů evokují jiný – duchovní svět, který je nám neznámý.

Key Gompa náleží stejně jako Tabo a Drangtse k buddhistické sektě Gelugpa.

 

Po nafocení překrásných panoramat a seznámení se s historií a krásami kláštera se vydáváme na krátkou hodinovou serpentinou krouceninu do Kibberu, kde bychom měli spát. Vzhledem k tomu, že několik účastníků výpravy trpí střevními potížemi, a hotýlky i penziony jsou tady beznadějně obsazeny, a museli bychom se rozdělit na noc do dvou skupin, padá rozhodnutí o návratu do údolí - do Kazy, kde budeme spát.

 

Ti momentálně zdravější se rozhodují vydat ještě na malý průzkum za vesnici Kibber. Jedeme se společně s Hřibem, Stopařem a Hurtizonem podívat, kam že ta cesta vede. Nejdříve se kroutí vesnicí a za vesnicí idylickými políčky, které tady u řeky místní opečovávají. Pak ale dojíždíme k mohutnému srázu, kde někde hluboko na dně, kam nevidíme, se vine další řeka. Na druhé straně pracují dělníci na rozestavěném mostu, a jediný kontakt z vesnicí, kterou vidíme v dáli na druhém kopci zajišťuje provizorní lanovka typu 2 lana, kladky a klec, která se dává do pohybu, když pořádně začnete ručkovat. Otáčíme to s Janou nazpět směr Kaza, večer dorazí Stopař s ojedinělým zážitkem, jak se dostal přes stometrovou propast v kleci lanovky s nějakou úžasnou domorodou paní….

 

Sajdkára sjíždí svým tempem serpentinami do údolí z Kibberu, když náhle do mne buší Jana, abych zastavil. A ono ouha – poslední a zároveň hlavní vzpěra mezi sajdou a motorkou, která vede od horní části tlumiče k zadní části sajdy, praskla přímo ve spoji na tlumič motorky,  a kus železa volně vlaje ve vzduchu. Dopravní prostředek se náhle stává velmi neovladatelným, sjíždíme dolů rychlostí šneka, který se šine po flámu domů, ale po slabé třičtvrtěhodince se dostáváme šťastně zpět do údolí k hotelu ve vesnici Kaza. Mechanici kroutí hlavami, cože jsme to jako zase vyvedli, a odváží si sajdkár na svaření do místní dílny.

 

Večer paříme s ostatními, Pjotr to přehání s panákama  už v pozdním odpoledni a tak na večeři vůbec nedorazí. Já se pro změnu starám o vyprázdnění obsahu domácí Rakije od mého bratra Romana a odpadám brzy zvečera.


Díly sajdkáry a drby sajdkáristy

 

Další den usedá Jana do sajdkáry s určitou nedůvěrou, která dosahuje vrcholu po další půlhodině jízdy, kdy v jednom hupu na silnici nás dramaticky opouští tlumič a vylétnuté péro zavadí o Jany ruku a způsobí ji pohmožděninu. A to máme před sebou obávaný Kunzum La, který se tyčí do výšky 4551 m.n.m. a patří mezi nejtěžší průsmyky na cestě – tankodrom je tady v úseku asi 60 kilometrů. Mechanici nasazují náhražku tlumiče za pár minut,  a tak můžeme naštěstí dále pokračovat v cestě.

 

A teď, milí čtenáři, přichází ty pravé drby – každé sajdkárové putování v dramatických podmínkách  nabízí spoustu situací, kdy si vozíčkář v sajdkáru může začít myslet, že by to řízení zvládl lépe, a že řidič a potažmo organizátor neodvádí dobrou práci Loni jsem si kritiky užil dost, a to jsem celou přípravu expedice, sponzory a média sháněl sám.. a dovezl Zdeňka bez poruchy, nehody ve zdraví a včas 10.000 km. No a pak nastane situace, kterou jsme teď museli řešit i s Janou.

 

Poté co slyšela několikrát „Ten Radek jede jako blázen“,  „Já bych s ním určitě nejel“, „Určitě tě někde vysype“ . (pozn. na okraj  -  většinou to lidé říkají ve chvíli, kdy sajdě nestačí v určitém úseku kde se dá využít její větší stability oproti solo motorce), Jana znervózněla a už třetí den se na mne mračí. Navíc se do toho míchá nevolnost z velké nadmořské výšky, únava po týdenním náročném cestování, výhledy dolů do údolí při kterých se vám dělají závratě, opakované technické problémy se sajdkárou, neochota mechaniků přišroubovat byť o jeden šroubek navíc, aby nám ten blatník pořád neupadával, terén, který se s námi nemazlí – no prostě, musím začít Janě začít vyjmenovávat, co všechno ovlivňuje její špatnou náladu.


Pokouším se Janě vysvětlit, že v těchto horách neexistuje ideální stopa, že tam kde dobře projede motorka, to může být rizikové díky náklonu terénu pro sajdkár, že se sajda občas potřebuje více rozjet aby vyjela nějaký kopec, že… že….  že se prostě jedná o dobrodružnou akci, která zahrnuje i vyčerpání a překonávání sama sebe. Pomáhá mi v tom i její rodina, která jí z Budějic vysvětluje jak se věci mají.

 

Já si za jízdy medituju o tom, proč tyhle jízdy pro vozíčkáře dělám, a proč raději místo toho nejedu na Korsiku s rodinou, což je mi již druhým rokem dáváno na talíř…. v očích cizích lidí je moje žena opět obdivována, jaká že je to tolerantní bytost, když mě pouští na takové výpravy, a já pomalu začínám přemýšlet o tom, že dělat charitativní jízdy pro vozíčkáře se sajdkárou je pěkně nevděčná věc. Pak si ale přiznám, že mě to vlastně baví a jsem za to rád. Nechci situaci lámat přes koleno a tak nabízím Janě ukončení jízdy a pohodlnější svezení v komfortním jeepu – to odmítá, chce sobě i druhým dokázat, že není žádný měkoň.

 

A ten den to opravdu stálo za to – klobouk dolů, že to Jana vydržela a přežila. Tankodrom na Kunzum La se sajdkárou hází ze strany na stranu, většina týmu už je daleko vpředu, za námi se šinou  jen mechanici, a motorka bojuje s hornatým terénem. Mít tak jeden z těchto tisíce kopců doma za humnama – to by bylo pane poježděníčko. Tady nás nádherné výhledy již netěší, musíme se dostat nějak nahoru, a každá zatáčka, kde jsou opět další půlmetrové díry nás naplňuje pesimismem. Boj o přežití trvá asi 4 hod a po nekonečných útrapách se dostává do průsmyku, kde asi 100 metrů vpravo od průsmyku je taková konečná smyčka autobusu kolem buddhistických čortenů a vlajících praporků, kde se modlí řidiči okolojedoucích jeepů, a kde na nás čeká i zbytek party.

 

První horské pasy pokořeny – my málem taky

 

Hurá – dosáhli jsme prvního a jednoho z nejtěžších vysokohorských průsmyků – Kunzum La ve výšce 4551 m.n.m.. Fotíme se se všemi a Jana si plní statečně své reportérské povinnosti a namlouvá naše zážitky do diktafonu. Slíbili jsme médiím i sponzorům, že po návratu napíšeme nejen cestopis, ale podělíme se o zážitky také prostřednictvím DVD. Jana se chystá vydat o svém životě autobiografii s přispěním jihočeské spisovatelské obce, kde by se mělo objevit také povídání o její dobrodružné cestě napříč Himalájemi, a tak poctivě fotíme, natáčíme a vše dokumentujeme prostřednictvím diktafonu a zápisků.
 
Na Kunzum La máme nefalšovanou radost, strašlivá kamenitá cesta, jízda krokem, projíždění ledovcovými brody, to vše nám komplikovalo cestu do průsmyku. 

 

Rád bych teď učinil další malou odbočku, a zmínil se o partě, která s námi celou cestu absolvovala. Musím s velkou radostí konstatovat, že nás doprovázeli jen samí skvělí motorkáři a pohodáři každým coulem. Každý z nich byl jiný – Dědkovi bylo skoro šedesát a na svém BMW měl proježděný kus světa. Většinou bydlil na pokoji s třicetiletým manažerem Pjotrem – rodákem z Budějovic, který pracuje v Polsku, a kterému Dědek důvěrně říkal Synku. Průvodce Laďa si nechal říkat Springtownský leopard – outdorové zaměstnání mu i v 50 letech vytvořilo velkou svalnatou postavu, a svým řízným moravským stylem nám všem dával potřebné instrukce k cestě.

 

Dále s námi jela čtveřice kamarádů – zanícený Jawař z Berouna Jirka, který proslul svým sombrerem, jímž okouzloval srdce všech indických dam, nadaný mladý právník Vláďa, který se sajdou rád jezdil a pomáhal nám hodně často. Byl tu také Milan Pokladník, kterému byla svěřena funkce starat se o vybrané peníze a platit v restauraci jídlo za všechny, požárník David, který ač původem z Liberce, se v současnosti přestěhoval do moravského Kroměříže kvůli své milé. Všichni kluci nám rádi pomohli potlačit sajdu nebo vozík když bylo potřeba – výjimkou byl snad jen Stopař, který měl většinou tzv. individuální plán, a jezdil podle svého a ne se skupinou. Ale i on se ke konci etapy vždy přišel zeptat jak jsme dojeli a co nového.

 

Nejvíce Janě a potažmo i mně pomáhali Hřib s Hurtizonem – horolezci ze Vsetína, kteří byli vždy poblíž, když jsme se dostali do nějakých trablů nebo potřebovali pomoci. Nakonec to dopadlo tak, že většinou kluci pomáhali natolik, že já jsem měl více odpočinku, když jsme nejeli, a zase jsem měl větší záběr při jízdě – řídit sajdkáru v takovém terénu není žádný med.

 
Jana si kluky získala svojí odvahou i přátelskou povahou,  a ač jsme byli původně nesourodá skupina, udělala se tady prima parta. Náš tým doplňovali indičtí mechanici Vinod a Sonu, pro které to byla také moto dovolená jejich snů (kromě úseků, kde se fakt nadřeli).



Také na druhé straně průsmyku Kunzum La je cesta  hodně kamenitá, jedeme chvílemi po skalnatém neupravovaném povrchu, sajda, Jana i já dostáváme pořádně zabrat. Po několika hodinách jízdy nám padá tlumivka výfuku a  máme prázdné zadní kolo u motorky. Kromě hlídání svařované součásti další komplikace se sajdou... Jana sedí na vozíku u krajnice skalnaté cesty uprostřed Himalájí a necítí se moc dobře.
 
Nemluví, jen kouká před sebe a přemýšlí jestli tu bídně zhyneme nebo ne. Na nějaké komplikace s motorkou byla připravena – má je tady přece každý (David píchnul za jeden den třikrát a Hurtizon pořád mění svíčku), ale že se podělá tlumič, upadne výfuk, píchneme zadní kolo, odpadne nám vzpěra – to vše v průběhu 24 hodin – tak na to připravená nebyla.


Jana je psychicky i fyzicky na dně  a mechanici stále nejedou, protože řeší další průsery – čekáme na ně přes  hodinu. Mezitím si vzpomínám na svého tříletého synka Davídka, jež se občas tváří podobně nešťastně jako teď Jana, a bezděky pohladím Janu po vlasech a říkám, že to bude dobrý – v tu chvíli se začínáme oba smát tomu, cože jsme si to zavařili naším bláznivým nápadem přejet tyhle majestátní hory se sajdkárou, i když nás každý varoval, že sajda se tu používá nanejvýš v rovinách kolem Dillí, ale že v horách ji ještě nikdy nikdo neviděl. Jediné štěstí je, že  nás celou cestu provází nádherné počasí – zapršelo naposled v Tatapani a od té doby si užíváme výhod srážkového stínu tvořeného vysokými horami. A taky že máme za sebou naše mechaniky….


Konečně přijíždějí  a pouští se do demontáže motorky. Výfuk upevňuje Sonu nabušením kladivem zpátky – to že ho totálně poničil protože do něj bouchal kladivem  ho vůbec nevzrušuje. Po drobných opravách ostatních motorek už mechanici neměli žádnou náhradní duši, a tak přišla ke slovu sada na lepení OTTO BOCK, kterou si Jana vozí s sebou na kola od vozíku. Konečně je všechno hotovo a my se můžeme ještě za světla vydat na poslední úsek dnešní cesty. Dojíždíme v podvečer k horskému potoku, který má parametry dublovaných  Čerťáků na Vltavě při mistrovském závodu kanoistů a naplno otevřeném kanálu na Lipně.

Hned u mostu se z pravé strany krčí garáž, která disponuje asi 12 lůžky, a která nám dneska poslouží stejně jako pětihvězdičkový hotel. Kolem se nachází ještě pár obydlí podobné kvality, a to celé se jmenuje horská vesnice Chandru. Dáváme ještě nějaký žvanec a padáme únavou na naše tvrdé pelestě. Dnes jsme poprvé spali na divoko ve volné přírodě v improvizované garáži u mostu - dokonce měla i stahovací roletu...


Ve znamení horských brodů vstříc Lehu


Další nádherný den a jízda v horách při přejezdu do Chantru proběhla ve znamení brodů - projeli jsme jich cestou asi 17 z toho 9 velkých, některé jsou v pohodě, mělké a krátké, některé řeky tečou po kamenité silnici s balvanama i 30 a více metrů. Nejhorší jsou ty dlouhé, které navíc tečou v protisměru a vy jimi musíte s plně naloženou sajdkárou vyjíždět do kamenitého kopce plného vody, a to třeba 30 – 40 metrů.

Rozjet se naplno nejde protože bychom skončili jako úplní vodníci (párkrát se mi ze začátku v dešti stalo, že se Jana zapomněla  krýt před vodou nepromokem, a tak v dešti u Tatapanu měla bláto a vodu nejen na oblečení, ale i v obličeji…) a tak do kopcovitého brodu najíždím sice rychleji, ale ne úplně naplno – což má za následek zastavení před dosažením jeho vrcholu, seskakování ze sajdkáry do tekoucí vody a vytahování sajdy ven z vody ručně.

Naštěstí je poblíž Hřib, a i  když vodu moc v lásce nemá, skáče opatrně, ale i ochotně do vody, a pomáhá tlačit motorku, zatímco já rvu ven sajdové kolo. Podařilo se, a my můžeme pokračovat v naší spanilé jízdě.

 




Po cestě projíždíme i Keylongem, což už je větší město, a zde se nám daří odeslat první zprávy a fotky z expedice. Bohužel při popojetí od sajdkáry Janě vozík popojíždí z kopce, a ona místo, aby se zabrzdila kolama, se chytá nejbližší věci – bohužel je to zrovna nažhavené koleno výfuku od motoru, a tak si přivozuje docela slušnou popáleninu – prsty má seškvařené k sobě do jednoho balíku, příšerně to bolí, a bolest ruky ji dává na chvíli zapomenout na další útrapy cesty.

Při zastávkách v horských táborech obdivujeme místní hotely – kulaté stany, které mají postele udělány z naskládaných kamenů, na tom všem jsou koberce a deky a celé se to jmenuje Himalájský Hotel. Uvnitř se také vaří a prodává jídlo a potraviny, stoluje, večer spí a odpočívá – to vše na prostoru o průměru 10 metrů.


V jednom takovém stanovém městečku o velikosti cca 20 obydlí také obědváme, a zde vozím trhovkyně v sajdě a také se fotíme s holandskými cyklisty. Vypadá to ale, že Jani snad žárlí, že jí někdo cizí okupuje její sajdu, a tak se dáváme hned po jídle na ústup směr Sarchu. Motorka drží a tak si užíváme svižné jízdy v horách.

Dnešní noc je ještě více romantická - spíme v obrovském kulatém stanu, který slouží i jako hospoda a místo na pokec. Večer vaříme sami míchaná vajíčka na cibulce obohacená zbytky českého salámu – je to mňamka největší – spíme ve stejném stanu jako jsme jedli. Postarší majitelky stanu si ustlaly hned mezi nás. Jana se nicméně v noci budí s obrovskou bolestí hlavy, a já trpím střevními potížemi. Po 165 kilometrech náročné jízdy v terénu hraničícím s enduroparkem nás čeká královská etapa do Lehu.

 

Poušti, pasu i sajdkáru navzdory - město Leh dosaženo jest



Královská etapa – závěrečných 250 kilometrů. Den absolutního vyčerpání, přenádherných scenérií a technických problémů. Vyrážíme hned v 7 hodin ráno, plni odhodlání a ze začátku jde všechno docela dobře. Prvních 70 km v náročném hornatém terénu zvládáme, a v 11 hod. dáváme první přestávku. Zdolali jsme průsmyk Barachula v nadmořské výšce 5060 metrů, jezdíme poctivě točitými kamenitými silničkami – jeepy si to občas zkracují napříč svahem.

Nacházíme se na slavné silnici z Manali do Lehu a asi uprostřed se vezeme 15 kilometrů po nádherném asfaltu. Pak zase nic a ploužíme se dírama dál. Od Keylongu už hodně zhoustl provoz – čadí si to tudy staré autobusy Tata, náklaďáky Tata vezoucí benzín do Lehu s nápisy „Když se se mnou potkáš v noci – použij plínu“, a vůbec cesta je lemována vtipnými nápisy cestářské společnosti Himank typu Nebuď jako GAMA (?), v kraji kde vládne Lama, atp. Jana má žaludeční potíže, snažíme se jet v první půlce pelotonu, abychom měli alespoň pocit, že všechno šlape.

Asi 150 kilometrů před Lehem najíždíme na náhorní planinu pokrytou pískem a obklopenou štíty velehor. Písčitá poušť ve výšce 5000 m.n.m. před námi je další adrenalin na naší himalájské cestě. Jedeme tak nějak po paměti pořád rovně, v rozestupech na šířku i 40 – 60 metrů – občas musíme prudce na brzdy, když se před námi přiblíží závěj písku, občas jedeme přes rolety, ženeme se po pláni a přes písčité kopce jak při rallye Paříž – Dakar, chceme být v cíli co nejdříve.Jana zvládá, ale občas je už tak unavená, že tělo neudrží a bimbne přilbou o plexisklo. Jak by se nám teď hodily bezpečnostní pásy, které by jí pomohly držet rovnováhu!



Sajdkára Rocket i motorka Royal Enfield kupodivu náročné terény zvládají, a k vrcholu Tanglang La se blížíme táhlou horskou stezkou po úbočí obrovského kopce jako jedni z prvních. Kolem nás se v souvislé šňůře pohybují nákladˇáky, které při protroubení a předjíždění sajdou pravidelně Janě do tváře naperou hustý černý oblak dýmu z výfuku. Jsme zaprášení a unavení, ale žene nás dopředu pocit, že se cíl blíží.

Pak to ale přijde – zklamání a beznaděj. Na sajdě praská už jednou opravovaný spoj a my se ocitáme 100 metrů od vrcholu Taglang La s porouchanou sajdou. Na dlouhé rozhodování není čas – kolem nás si to šine jeden auťák za druhým, silnice je tady docela frekventovaná, a Jana musí vysednout na úzké silnici ze sajdy tak, aby nespadla dolů do údolí. Rychle si přesedá na vozík, sajdu odstavujeme ke kraji, a já začínám stopovat okolo projíždějící dodávky – všechny jsou ale nacpané pasažéry, a tak mi nezbývá než mávnout na náklaďák Tata – ten s tím nápisem s plínkami.

Je vedro, všude prach a řev náklaďáků a tak musíme zastavit provoz, abychom Janu dostali do 1,5 metru vysokého kokpitu nákladního vozu. Naštěstí se vše daří – s pomocí řidiče ji dostáváme nahoru, a kabina je dostatečně velká a vleze se tam Janě i vozík a batoh. Rychle si domlouváme místo srazu – nejbližší benzínku v Lehu nebo Hotel Hhayul, kde budeme ubytování, pokud se Janě podaří se tam dostat taxíkem. Mávám na odjíždějící Janu, spravuji dočasně upadlý spoj (stejné místo jako minule) několika popruhama, hážu si do sajdkáru kámen jako zátěž, a pokračuju v cestě sám.

Paradoxně mi padá obrovský kámen ze srdce – cítil jsem obrovskou zodpovědnost za Janu, a byl jsem si vědom nebezpečí, která jsme na cestě potkávali téměř na každém kroku, ať už to byla silnice, ostatní auta, srázy, brody, prach a špína nebo nekonečné otřesy a hlavně nebezpečné náklaďáky, které vás kdykoli mohou sejmout do údolí…když Jana přestoupila do auta, domníval jsem se, že je už v bezpečí a pomalu jsem sjížděl za ní do údolí.


Po několika hodinách jízdy jsem začal mít pochybnosti jestli ten náklaďák opravdu jel do Lehu, protože jsem jich moc podobných už nepotkával. Naštěstí po 2 hodinách a 50 kilometrech na mne Jana mává z odstaveného náklaďáku u cesty – řidič si šel popovídat za  známým, který tady bydlel. Když mě uviděl, tak se znovu rozjel, ale po deseti kilometrech znovu zastavuje. Tady už nám dochází trpělivost, a já jdu za místníma klukama, kteří na nákladním jeepu mají naloženou motorku, jestli by Janu nevzali do Lehu.

Chvilku se o tom radí, ale pak souhlasí, že ji odvezou. Mají však problém, asi 300 metrů ve směru jízdy je policejní kontrola, a oni nemohou projet s cizincem na palubě. Souhlasíme, že Jana popojede vozíkem – z kopce to jde dobře,  do kopce se chytá sajdkáry a já ji kousek vezu a nakonec jede opět sama.

Po 2 kilometrech jízdy to vzdáváme a začínáme Janu soukat do sajdy.

Najednou přijíždějí kluci a že Janu určitě odvezou – důvod jejich zdržení byl úsměvný – dávali do kupy partu 6 motorek, která doprovázela Janu do Lehu jako čestný doprovod. Jak už jsme zmínili, sehnat motorkářské oblečení je tady problém. A tak aby kluci měli pocit, že jsou ti kovaní motorkáři jedou v 35 stupňovém vedru v integrálních přilbách a kuklách. Hlavně že Janu se vší parádou odvezli – nakonec až do hotelu, kam Jana dorazila ve 4 hod. odpoledne jako jedna z prvních. Já ještě zařizuji svaření sajdkáru, a tak se mi podaří najít hotel až v 7 večer.

I tak jsme šťastni, že jsme to zvládli, a průvodce Láďa náš výkon glosuje slovy, že zase jednou pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí.



Pokoření průsmyku Khardung La ve výšce 5602 m.n.m.


Cíl našeho putování se přiblížil. Po krátkém jednodenním odpočinku se vydáváme zdolat nejvyšší průsmyk světa sjízdný na motocyklu. Po pár kilometrech za Lehem zastavujeme a Jana si přesedá za řídítka sajdkáru. Upevňuji ji boty páskou na stupačkách, dávám instrukce jak se rozjet, hážu jí tam dvojku a roztláčíme ji, aby mohla jet jen na jednu rychlost. Naskakuju do sajdy za jízdy a stávám se pasažérem vozíčkářky řídící sajdkáru na Khardungla.

Hurtizon veze Hřiba, který sedí jako spolujezdec otočen zády k řidiči a  točí exkluzivní záběry, zbytek kluků nám dělá čestný doprovod. Jana je nadšená a radostně vyjíždí zatáčku za zatáčkou. Pak se ještě řízení sajdy ujímá Láďa, a všichni společně zdoláváme Khardung La. Na vrcholu probíhá slavnostní focení s indickou delegací a někteří z nás vybíhají na vrcholky okolo průsmyku. Vlastně spíše pomalu vylézají – problémy s dýcháním jsou markantní, ale nádherné fotografie stojí za to. Dávám Janě tibetský zvonec jako posla dobrých zpráv.

Bohužel musíme na vrcholu řešit jednu nepříjemnost – sajda se nám po cestě nahoru opět rozpadá (upadlý blatník). Mechanici tvrdí, že sajdu opravují z dobré vůle, že v kontraktu pronajímatele a CK Rajbas na servis jsou jen motorky. Tomu moc nerozumím, že by sajda nebyla motorka? Říkám si, jsme členy výpravy, pronájem sajdy jsme platili násobně větší než  motorky, tak v čem to vězí?
 
Jsem trošku rozlícen a dělám bugr, že dále nejedeme. Závad na sajdě, stresu a obav, jsem si užil dost. Poté, co Láďa zavolal do Dillí pronajímateli, mechanici se začali i o naši sajdkáru starat stejně jako o ostatní motocykly, a my jsme mohli pokračovat v jízdě s větším klidem. Napadá mě, že takhle vypadá nedorozumění v praxi, naštěstí s dobrým koncem.

Kolegové motorkáři blahopřejí Janě k dosažení výšky 5602 metrů nad mořem. Večer oslavujeme lahví šampaňského a všichni máme radost, že jsme dosáhli cíle našeho motorkářského putování.



Leh – hlavní město Malého Tibetu



Hlavní město Ladakhu Leh má nezapomenutelnou atmosféru, trávíme v něm celkem 3 dny. Využíváme je k poznávání místních tradic a zvyků, nádherné architektury města, rozesílání pohledů i nákupu suvenýrů, a navštěvujeme kromě Khardung La také buddhistický klášter Hemis Gompa, jehož součástí je také tibetské muzeum, a který leží 45 kilometrů na jihovýchod od Lehu a byl založen před 350 lety Stagtshangem Rinchenem. Řadí se mezi nejrozsáhlejší kláštery a proslavil se svým každoročním dvoudenním festivalem Hemis Setchu, který se odehrává na přelomu června a července.

Leh se nachází v údolí řeky Indus mezi Ladackým a Zanskarským hřbetem (obě pohoří mají přes nejvyšší vrcholy přes 6000 m vysoké) v nadmořské výšce okolo 3600 m. Průměrné roční srážky jsou pouze kolem 50 mm ročně (vysokohorská poušť). Teploty se pohybují mezi -30 °C v zimě po 40 °C v létě.
 
Leh je spojen 434 km dlouhou vysokohorskou silnicí se Srinagarem na západě a 473 km dlouhou silnicí s Manali na jihu. Městu dominuje královský palác, který je devítipodlažní, v horních patrech žila královská rodina, v dolních byly stáje a skladiště. Léh má asi 30 tis obyvatel a stejně jako celý Ladakh je součásti státu Jammu a Kašmír. Existence tibetských buddhistů a muslimů v Lehu s sebou přináší různé konflikty mezi náboženstvími. Mešity a budhistické kláštery byly ničeny během konfliktů. Protože se hlavní mešita Jama Masjid a klášter Soma Gompa nacházejí velmi blízko sebe, panovala mezi věřícími studená válka. Ve městě a v okolí se nachází velké množství vojenských posádek, což sebou kromě mnoha problémů přináší zlepšení silnic ve městě i okolí.

Sajdkár i tady budí všeobecný zájem a veselí – vozím místní kluky a mávám všem, kdo mávají na nás. Jednou odpoledne jsme na internetu a sajdu necháváme zaparkovanou na hlavní třídě. Po návratu v ní nacházím lísteček od kamarádů Dušana a Alexandry, kteří právě dorazili do Lehu po 14 denním treku do nitra Himalájí. První co v Lehu zahlídli a připadalo jim to známé, byla naše sajdkára. Lidi nám říkají, že nás hledali, a tak jedeme s Janou po hlavní silnici v Lehu obklopené obchůdkama  a voláme Dušane! Dušane!

Potkáváme se ještě ten večer u nás v penzionu, a dáváme k dobru historky, které jsme zažili za uplynulé týdny.

 


Dolinou Indusu k průsmyku Fotula



Cesta podél Indusu do Srinagaru je poklidná – asfaltový koberec je perfektní a jenom při přejezdu průsmyku Fotula se dostává na silné offroadové vložky. Po cestě přespáváme v klášteře Lamayuru – okolní krajina je úžasná – skály jsou zbarveny dvoubarevně a do fialova, a cesta se vine po úbočích jako had. V těsné blízkosti kláštera jsou písčité kopce  a pískem se dereme i při příjezdu do vesnice.

Klášter Lamayuru je postaven nad hlubokým údolí, výhledy jsou zde přenádherné. V minulosti v klášteře a okolních vesnicích žilo až 400 mnichů, v současné době je jich jen 30 – 50. Lamajuru je klášter tibetského buddhismu v západním Ladakhu 15km východně od sedla Fotula, v nadmořské výšce 3510 m n. m. Hned po příjezdu mniši okupují naši sajdkáru, nejdříve vozím jejich představeného, a když je to oficiálně schváleno, mohou do sajdy naskákat i malí kluci – vezu jich asi 5 najednou a turisti si nás fotí, je to ohromná legrace. Dostat je dolů je ale problém, mnišský hábit jim nebrání dělat pěkná alotria.


V Lamayuru se účastním ranních modliteb společně s turisty, kteří přijeli taxíky z Lehu v 6 ráno. Sedím v modlitební hale a poslouchám monotónní bublání mnichů, když tu vidím, že jeden z nich si nalévá čaj a druhý také a popíjejí přímo na place. No už vidím proč je výhodnější v Indii být mnichem než normálním dělníkem, který od stejné hodiny maká venku s krumpáčem… Atmosféra buddhistických obřadů je fenomenální, po chvíli se vytrácím neb již stačilo..


Další den se již suneme přes Fotula průsmyk do nepřátelského Kašmíru, a hned dole pod průsmykem nás potřetí a naposledy opouští vzpurná svařovaná vzpěra sajdkáru. Musíme ještě i s třemi vzpěrami a jednou nefunkční dojet s Janou v sajdkáru 35 kilometrů do Kargilu – naštěstí se nejede hornatým terénem  a silnice je celkm sjízdná.
 
Tam hledáme svářeče což je v neděli problém ale nakonec nacházíme jednoho napůl slepého pána. Mechanici Vinod a Sonu se činí a nechávají přidělat silnější šroub na uchycení vzpěry, který pak nemohou dostat do původních menších děr u tlumiče motocyklu. Po dvouhodinovém boji se dobré dílo daří, zbytek kluků už odjel a my za chvíli ujíždíme za nimi.


Průjezd Kašmírem a návrat domů


Po cestě nás zdraví mnoho dětí stejně jako v Ladakhu na nás mávali dospělí. S dětmi si plácáme rukou High Five v malých rychlostech když projíždíme kolem nich. Oni si to ale zmetci chtějí užít, takže se vždycky rozpřáhnou k pořádné ráně což násobeno rychlostí sajdy občas docela bolí – nezbývá než jim občas s tou rukou uhnout aby ti nejagresivnější vám neurvali ruku.

Všímáme si nápisů WILL + SKILL + DRILL  =  KILL  (vůle + dovednost + drill = zabíjení) – takhle tady vedou od mala děti k tomu, aby byly uvědomělé a věděly, že Pákistánci jsou jejich nepřátelé – nacházíme se v bezprostřední blízkosti pákistánských hranic. Vjíždíme do nepřátelského Kašmíru – všude kluci ze samopaly, vojenské kontroly a opevnění, připadáme si jako v Praze v roce 1968. Po cestě u Sonamargu ještě obdivujeme nádherný ledovec Thajiwas, kde je krajina jako v Alpách, a sjíždíme z Himalájí do nížiny kolem Srinagaru.

Srinagar byl v  7. stol. nezávislý pod vládou místních hinduistických dynastií, od 1346 muslimské. V roce 1586 připojen k říši Mughalů, 1757 k Afghánistánu, 1819 ke státu sikhů, od 1849 knížectví pod britskou kontrolou. Po rozdělení Indie 1947 mahárádža usiloval o samostatnost, ale po napadení Pákistánem připojil knížectví k Indii, která pomohla vpád odrazit. Boje zastaveny za přispění OSN na linii příměří, která je dosud faktickou hranicí. Konflikt pokračoval v Indicko-Pákistánských válkách a teprve dohoda v Simle v roce 1972 otevřela cestu k možnému kompromisu.



Srinagar je proslulý svými kobercárnami, leknínovými jezery, loďkami Shikara, mughálskými zahradami a vojenskými nepokoji. Je tady taky obrovské vedro a tak jsme rádi, když vyrážíme další den do Batote, kde budeme přespávat na horském hřebenu. Po cestě do Batote se daří většině motorkářů  ztratit, takže do cíle dojíždí jen sajdkára, mechanici, Vláďa a průvodce Láďa. Poté co si zbytek skupiny zajel o 90km přijíždí o pár hodin později do hotelu, kde přespáváme.


Díky subtropickému klimatu jsme celou noc v mlze, Jana tady také zažívá martyrium s přesunem do pokoje – i když se seběhnou všichni zaměstnanci hotelu, i tak mají trable s přenesením Jany – schodiště je asi 30 metrů dlouhé. Večer si ještě Jirka objedná jídlo, a když mu ho po hodině nepřinesou tak jim chce utrhnout hlavy a oni mu za odměnu přinesou za 15 minut něco úplně jiného než si objednal. Vrcholem celé historky je ranní placení večeře, kdy po něm požadují zaplacení objednaného ale nedodaného jídla…

S objednávkou perlí další den také Pjotr – objednává si jedno kafe a čaj bez mlíka a dostane 14 kafí s mlíkem pro celou skupinu…Vůbec při objednávání jídla docházelo dost často k perličkovým historkám – to když se třeba celá parta baví 10 minut u stolu jestli si dají palačinky nebo brambory s kuřetem a padne rozhodnutí brambory. Načež se to odsouhlasí všemi a po chvilce se Stopař zcela vážně zeptá: „ A palačinky dneska nebudou?“ A tak to bylo pořád….



Přiblížil se ale poslední den našeho putování s motorkami po Indii a my se volným tempem přesunujeme  do města Jammu na místní vlakové nádraží. Tam odevzdáme stroje, probíhá dohadování o zaplacení extra poplatků za svíčky, duše a podobně – po nás chce pronajímatel dalších 6 tis. Kč.

Čekáme 5 hodin v 40 stupňovém vedru na náš vlak na perónu nádraží – jedna z nejhorších zkušeností celé cesty. Vysvobozuje nás až klimatizovaný vagon v 9 večer a ráno dojíždíme do Dillí. Koukáme se ven z okna vlaku a vidíme louku plnou lidí, kteří sedí na bobku a konají svoji potřebu – dámy vlevo a pánové vpravo…

Přes den odpočíváme v hotelu a v restauraci Metropolitan, dáváme si slavnostní večeři, nakupujeme poslední suvenýry a loučíme se s Indií.

Byla krásná, nezapomenutelná, ohromující, ale i únavná, náročná a vyčerpávající…Večer nás taxíky odváží na letiště, a jeden nepozorný řidič ztrácí Janin vozík. Naštěstí se pro něj vrací a vstupem do letištní haly se za námi  uzavře svět, tak nepodobný tomu co známe z našich evropských poměrů. Sponzorské letadlo společnosti Turkish Airlines nás přes Istanbul přepravuje do Evropy, a na letišti v Praze se ocitáme 16.8.2009 ve 13 hod. odpoledne.



Firma Otto Bock  Janě k příležitosti dosažení cílů expedice Blue Land 2009 darovala zbrusu nový invalidní vozík vysoké ceny i kvality. Mediální smršť, která nastala po našem návratu jen dokumentovala to, že i vozíčkáři mohou dokázat neskutečné věci - jako třeba i takovou, že si střihnou nejvyšší průsmyk světa v sajdkáře.

Expedice Blue Land 2009 skončila úspěšně, ujeli jsme 2360 km v náročném horském terénu a Indie nás překvapila, ohromila i dojala. Každé dobrodružné povaze mohu s klidným svědomím doporučit cestu himalájskými průsmyky - zažili jsme nevídané a indické Himaláje v nás zanechaly kupu nádherných vzpomínek na adrenalinovou dovolenou v sedle motorky.




Autor článku: Radek Kriegler MC Outdoors Riders o.s.